MORK - Syv
Máte náladu na strednětempý old school nordic BM s folkovými prvky? Norové s úderným názvem mají venku další desku, která se nese v důstojných intencích druhé vlny BM a neurazí třeba fandy ENSLAVED. Pestrá věc s velmi dobrou produkcí!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Turné trojice stylově (i personálně) částečně propojených formací slibovalo velikou porci kvalitní muziky. Bohužel našim končinám se úplně vyhnulo, takže promarnit příležitost vidět v hlavním městě Dánska, kam mě závaly pracovní povinnosti, tyto kapely řazené k aktuální blackmetalové vlně by bylo více než trestuhodné.
Klub Pumpehuset vzniknul na místě a částečně i z dávno nesloužící vodárenské stavby, situované v 19. století víceméně na periferii tehdejší Kodaně. V té současné se prostor nachází přímo v jejím širším centru, v pěší dostupnosti od zastávek hromadné dopravy. Samotný koncertní sál velikostně i svojí atmosférou zašlé slávy historické industriální budovy velmi upomínal pražské Meet factory. Snad jen s tím rozdílem, že kodaňský klub je pro pěší návštěvníky mnohem dostupnější.
A těch se v onen říjnový čtvrteční večer sešlo vskutku dost. Odhadnul bych to tak na 300 hlav, které koncertní sál Pumpehuset-u zcela zaplnily, a to už rovnou během setu první vystupující kapely.
Aby také ne, když v domovském Švédsku mají solidní fanouškovskou základnu a evidentně i v okolí města Malmö, tvořícího s dánskou Kodaní víceméně jednu aglomeraci. Ovšem jak živě funguje kapela bez svého leadera Christoffer Östera, jehož jsem v řadách DÖDSRIT alespoň během tohoto vystoupení nenašel? Nepovedlo se mi ani vypátrat důvod jeho absence, ale faktem je, že „osiřelí“ muzikanti plus výpomoc na jeho postu se rozhodně nenechali zahanbit. S podporou velmi vděčného publika rozehráli svoje divadlo z blackmetalových a heavymetalových kulis. Tlak v rychlých pasážích, epické „hejvíkovské“ vyhrávky a dvojice střídajících se kytaristů/vokalistů stojících po stranách, zatímco uprostřed pódia roztáčela vrtule mohutná hříva basáka Jelle Soolsmi. Kytarista Georgios Maxouris coby stálý člen sestavy vřele komunikoval s davem pod pódiem a okamžitě pochopil, že toto je s kapelou na jedné vlně. Uteklo to rychle, možná ještě svižněji, než minulý rok v josefovské pevnosti.
Lidé mají rádi jistoty a jednou z nich bezesporu je, že když na turné vyrazí DÖDSRIT, berou sebou i americké LAMP OF MURMUUR. Ačkoliv americké… Hlavní persona skrytá za pseudonymem M. sice pochází ze Států, ale zbytek koncertní sestavy, jak známo, tvoří „vypůjčená“ trojice z řad švédských / holandských přátel právě z DÖDSRIT. Oproti více než rok starému vystoupení v rámci loňského Assaultu došlo k menší obměně kostýmů a maskování. Dříve za kovovou maskou schovaná tvář je nyní odhalena, avšak ukryta pod vrstvou warpaintu, díky čemuž M. evokoval nějakou blackmetalovou verzi Sithského lorda.
Večírek strohé komunikace s publikem pokračoval i tímto vystoupením, omezeném jen a pouze na muziku. A ta je v podání LAMP OF MURMUUR vlastně koncertně velmi atraktivní. Black metal v jeho různých podobách v lehce retrospektivním provedení, ale zároveň i nepostrádajícím vlastní ksicht, fungoval opět natolik dobře, že jakékoliv průpovídky by dynamiku a tempo vystoupení jen narušovaly. U mě osobně nejvíce rezonovaly kusy z loňské desky „Saturnian Bloodstorm“, ale celkově to prolínání sypaček a epických ploch vytvářelo v prostorách klubu dostatečný tlak a napětí, až si vlastně člověk postesknul, že to i jako v případě předchozí vystupující kapely uteklo poměrně rychle. Čas jsem kapele sice neměřil, ale měl jsem pocit, že zde dostala přeci jen o něco větší prostor, než tomu bylo v případě již zmiňovaného festivalového vystoupení s neúprosným časovým rozpisem.
Odteď si při každém zmínce o tom, že metal stárne, vzpomenu na toto vystoupení skupiny, jež vznikla teprve před 2 lety. Když musíte přidávat aplaudujícímu publiku někde tisíce kilometrů od vašeho domova teprve po tak krátké existenci a dvojici alb na kontě, tak to rozhodně neukazuje na touhu metalových posluchačů pouze po letitých interpretech a přehrávání jejich legendárních alb.
Jon S. Krieger skrytý za pseudonymem Sgah'gahsowáh, což v jazyce indiánského kmene Mohawk znamená „Jestřáb čaroděj“, uvedl na scénu svým způsobem originální koncept. Jako potomek původních obyvatel severní Ameriky se rozhodl propojit prvky kultury svých předků s black metalem. Že je černý kov i navzdory své původní hermetické ortodoxii velmi flexibilním a otevřeným stylem, jsme se už v minulosti přesvědčili mockrát. A stejně působivým provedením to dokázala i dvojice alb BLACKBRAID.
Stylová scéna – „moderní“ prvek v podobě stojanu na mikrofon vyzdoben jako indiánské kopí, už dopředu avizoval nevšední zážitek. Že to není jen image a povrchní stylizace už dokázaly skladby ze studiových alb. V živém provedení však ještě více narostly do krásy. Ony indiánské motivy jsou koncentrovány hlavně do melodií odehraných na domorodý dechový nástroj, kterého se ujal sám „Jestřáb“ a který tedy i na patřičné úrovni zvládá. Čtveřice koncertních muzikantů (v internetových databázích je jako výhradní člen skupiny uveden pouze Sgah'gahsowáh) na úplném konci této tour šlapala perfektně a patřičně stylizovaná sestava v sobě mísila další vlivy indiánské kultury a stejně tak motivy z doby osídlování amerického západu (baskytarista oděn jako americký osadník v slavnostní košili).
Odhlédneme-li od těchto specifik, tak BLACKBRAID hrají black metal spíše středních temp, které okoření nezbytné a oživující sypačky a stejně tak o něco méně zběsilé kvapíky. Vrstevnatost jednotlivých kompozic se v živém provedení přeci jen trošku slévá, ale je možné že někde dále od pódia si člověk vychutnal i vícero detailů. Koncert to však příliš nehatilo, protože atmosféra a velmi pozitivní energie z něj proudila doslova po tunách. Tohle není žádný evil raw atd. black metal, sází se zde hlavně na atmosféru a členité kompozice, přičemž se to na druhou stranu příliš nepřehání ani s kytarovými sóly. Tudíž zde není ke slyšení ani taková inklinace k melodiím jako například v případě LAMP OF MURMUUR.
Ty jsou v podání BLACKBRAID nadále velmi mrazivé a v kombinaci s texty odkazujícími k historii původních obyvatel Ameriky a přírodě vlastně dostáváme další důkaz „přenositelnosti“ základních atributů severského black metalu do jakýchkoliv geografických a kulturních podmínek. A na tohle prostě publikum slyší jak ve Spojených státech, tak třebas i v Kodani. To si velmi hlasitým způsobem vyžádalo i přídavek, takže pětičlenná sestava strávila na pódiu více než hodinu a možná by to bylo i déle, kdyby byla vyslyšena ještě i druhá a neméně intenzivní žádost o návrat na scénu.
Máte náladu na strednětempý old school nordic BM s folkovými prvky? Norové s úderným názvem mají venku další desku, která se nese v důstojných intencích druhé vlny BM a neurazí třeba fandy ENSLAVED. Pestrá věc s velmi dobrou produkcí!
Co má tohle znamenat? Víme, že zasloužilý švédský kostlivec CENTINEX se během své kariéry nedržel jen čistého old school a občas zabrousil i mimo. Tentokrát zašel do nejbližší hospody a zkusil si karaoke na téma MOTÖRHEAD. Vůbec tomuto singlu nerozumím.
Američané se minulý rok blýskli super albem "War Remains", nyní tímto EP potvrzují svou thrashovou formu a sází opět na klasiku žánru. Tři nové skladby, bonus B-strany singlu "Casket" a k tomu dvě parádní coververze od OBITUARY. Chtělo by to další desku.
Jedni ze zakladatelů funeral doom metalu stále dál tlačí svou smuteční káru. Za třicet let nářků jsou oči už poněkud vyplakané, přesto je to pěkná nahrávka pro podzimní období
Už jsem nad nimi zlomil Thórovo kladivo a přesto, tady jsou s albem plným důstojného, vousatého a houpavého vikingského hard’n’heavy, které hřeje na duši jako zimní slunce. Vítejte zpět v bitevní vřavě, velební kmeti!
Thom Yorke a Jonny Greenwood s pomocou Toma Skinnera „opravili“ RADIOHEAD. Aj tretí album za 2 a pol roka potvrdzuje, že návrat ku krehkým, emóciami nabitým piesniam je správnou cestou; aj keď zvuková paleta „Cutouts“ je pestrejšia, než u predchodcov.
V lednu jsem si opožděně a zálibně pomlaskl nad jejich druhou deskou a hele, jsou tu s další. Avizovaný prequel k “Visions of Infinihility” zřetelně ubral na melodičnosti a topí pod disonantním kotlem. Obludnému tech DM rituálu opět vládne animální vokál.